SDRUŽENÍ SMLUVNÍCH LÉKAŘŮ
|
SDRUŽENÍ SMLUVNÍCH LÉKAŘŮ Sdružení smluvních lékařů v České republice patří mezi historická profesní lékařská sdružení, stejně stará a významná jako Lékařská komora v jejím pojetí odrážejícím specifické úkoly lékařských organizací v systému "bismarckovského" veřejnoprávního sociálního pojištění. Začátky sdružování lékařů do organizací nikoliv odborně profesního, ale sociální profesního typu jsou časově stejné jako vznik tohoto pro střední Evropu typického samosprávného pojištění, protože právě v tomto všeobecném pojištění vstupovali samostatní, soukromí lékaři do zvláštního netržního, smluvního svazku se zdravotními pojišťovnami systému solidárního sociálního pojištění. Tehdejší profesní sdružení se nazývalo Sdružením pokladenských lékařů, vzhledem k tomu, že instituce spravující fondy sociálního pojištění byly obecně nazývány "pokladnami", protože přijímaly příspěvky pojištěnců a vyplácely jim dávky v nemoci a dávky důchodové. Pokladenští lékaři smluvně vázáni poskytovatelskými smlouvami se sociálními pojišťovnami (jejich zdravotními složkami), byli vypláceni podle dohodnutých Sazebníků, které uváděly tarify za jednotlivé výkony nebo paušálně odměňovaly určité typické služby. Poskytnutí zdravotní péče bylo již tehdy "věcnou dávkou sociálního pojištění", za kterou pojištěnec veřejnoprávní pojišťovny lékaři nemusel přímo platit a pojišťovna lékaři či nemocnici proplácela na smluvním základě periodicky předané účty. V době první ČSR se postupně vytvořila veliká " federovaná" lékařská organizace spojením jednotlivých lékařských zájmových a profesních sdružení. Tato organizace se nazývala Lékařská Jednota s ústředím Ústřední Jednotou československých lékařů se sídlem v Praze. Tehdejší Sdružení pokladenských lékařů bylo největší (a nejmohovitější) sekcí této Lékařské jednoty, která zahrnovala v sobě lékařské odborové organizace, organizace určitých profesních skupin, vědecky orientovaná sdružení, sdružení orientovaná na zaměstnavatele, sdružení "generační"- tehdy Mladé lékaře. Tehdy ovšem ještě výraznou hodnotou mezi lékaři byla stavovská solidarita, která umožňovala méně početným a méně majetným organizacím slušnou existenci uprostřed jiných lékařských organizací a sdružení. Sdružení pokladenských lékařů - sekce Jednoty lékařů ČSR se člensky zvětšovala úměrně s tím, jak se rozšiřovalo veřejnoprávní solidární pojištění. Ve třicátých letech první ČSR se toto sdružení profilovalo jako profesní sdružení smluvních lékařů zaměřené na pracovně právní vztahy mezi lékaři a sociálními (zdravotními) pojišťovnami. Tento pohyb se zvýrazňoval postupnými fúzemi sociálních pojišťoven a rozvojem nejen praktické medicíny, ale i odborných lékařů samostatně pracujících. V oněch letech se "československý model" nijak neodlišoval ku příkladu od tehdejšího modelu veřejnoprávního pojištění německého. To, co v současné podobě se nazývá "dohodováním mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli (individuálními a kolektivními) bylo v době první ČSR realizováno jednáním stálé pracovní skupiny na jedné straně ekonomů a právníků pokladenských lékařů a těchže odborníků na straně smluvních sociálních (zdravotních a nemocenských) pojišťoven. Jednání byla permanentní, periodicky podle dohod zakončené rámcovou smlouvou (kolektivního typu), jejíž tarifní ujednání měla určitou platnost v čase a po uplynutí stanovené doby byla připravena rámcová kolektivní smlouva nová. Tento mechanismus přijatý oběma stranami se ukázal jako velmi pružné řešení, protože obsahoval v sobě stálý vývoj československého zdravotnictví, jak v kvantitě poskytovatelů, tak i v rozšiřování odborných a speciálních služeb. Dodejme, že řada samostatných lékařů byla i smluvními pracovníky řady veřejných a státních institucí, podporujících ochranu zdraví (Masarykova liga proti tuberkulóze, různé organizace péče o mládež a osoby sociálně a zdravotně ohrožené atd.) Ústřední jednota lékařů ČSR představovala federaci soukromoprávních lékařských organizací, kde každá měla svoje specifické Stanovy a profesní program. Členství ve všech těchto organizacích bylo dobrovolné, příspěvky byly stanovovány podle potřeb jednotlivých sdružení. Mezi lékaři v téže době existovala na současné poměry "vysoká organizovanost". Téměř všichni lékaři samostatně pracující, byli členy Sdružení pokladenských lékařů, protože již ve 30-tých letech se počty pojištěnců u veřejnoprávních pojišťoven blížily 70% populace. Pro lékaře na venkově a v menších a středních městech by čistě soukromá ordinace nebyla únosná. Tento stav přetrval s určitými omezeními dobu protektorátu a byl přejat ČSR po druhé světové válce. V době mezi lety 1945 a 1949 došlo ještě k většímu nárůstu pojištěnců v rámci tehdejšího všeobecného nemocenského pojištění. Po roce 1949 byla postupně zrušena Jednota československých lékařů, jejíž existence byla vnímána komunistickým režimem jako nepřátelská, protože reprezentovala profesně orientovanou část občanské společnosti. Se vznikem sjednoceného zdravotnictví - exekutivního státního systému, bylo rozpuštěno i Sdružení pokladenských lékařů a lékaři postupně přecházeli jako nucení zaměstnanci ÚNZ do zdravotnických oborů, prodloužené ruky komunistického státu. Je třeba dodat, že všechna aktiva Sdružení pokladenských lékařů přešla do majetku komunistických odborů. Ve stejné době, t.j. po roce 1949 začala i postupná likvidace jednotlivých ordinací dřívějších pokladenských lékařů praktických a odborných, kteří během padesátých let byli "přemístěni" pod kontrolu do postupně zřizovaných poliklinik. Současné Sdružení smluvních lékařů ( zdravotních pojišťoven) je přímým nástupce prvorepublikového Sdružení pokladenských lékařů, které pracuje za téměř stejných i když pozvolna se vyvíjejících podmínek během transformace zdravotnictví socialistického do zdravotnictví demokratického státu. Dnešní Sdružení je samostatnou soukromoprávní organizací, protože Jednota českých lékařů se ani po pokusech v minulých letech neobnovila. Postavení Sdružení dnešních smluvních lékařů je však co do programu a stanov velmi podobné svému předchozímu vzoru. Obě organizace, prvorepublikovou i současnou můžeme nazvat " odborovými sdruženími" samostatně pracujících lékařů ve vlastních ordinacích. Tato " odborovost ", která nebyla nikdy skrývána (svobodná společnost nemusí nic skrývat) je obsažena v cíli organizace, ochraňovat smluvní vztahy mezi veřejnoprávními zdravotními pojišťovnami a jednotlivými smluvními lékaři, protože veřejnoprávní pojišťovny, malé i velké, mají charakter specifického smluvního zaměstnavatele daného systému veřejného všeobecného zdravotního pojištění Specifická funkce Sdružení smluvních lékařů je dána tím, že současné zdravotní pojišťovny, jak současná největší VZP, tak i ostatní podnikové a resortní menší, mají charakter " monopolního zaměstnavatele". Není v tom směru rozhodující, že pojišťovny jsou specifickými organizacemi a právními subjekty v systému veřejného zdravotního pojištění na straně jedné a na straně druhé jsou smluvní lékaři buď jednotlivci nebo nemocnice či polikliniky veřejné (i státní) nebo soukromé. Rozhodující je prostředí ve kterém se smluvní vztahy realizují a toto prostředí nemá tržní ale výrazně zákonem regulovaný charakter. Za těchto okolností potřebují mít smluvní lékaři (zejména!) specifickou profesní ochranu, která by vyrovnala právní nerovnost mezi monopolní obrovskou hospodářskou organizací a smluvním partnerem jednotlivcem. V českém prostředí se teprve před dvěma lety podařilo do zákona o veřejném zdravotním pojištění uplatnit evropský institut dohodování o rámcových smlouvách o jejichž kolektivním charakteru se stále jedná a ze strany monopolního zaměstnavatele, pochybuje. Tím vlastně ani v současné době Sdružení smluvních lékařů není na úrovni svého předchůdce, prvorepublikového Sdružení pokladenských lékařů. Pokrokem však je, že poskytovatelské smlouvy mezi pojišťovnami a samostatnými lékaři jsou vnímány již jako smlouvy zcela specifické, vyplývající ze zákona o veřejných zdravotních pojišťovnách, takže překračují charakter Obchodního zákoníku, podle kterého se řídily smlouvy na počátku obnoveného veřejnoprávního zdravotního pojištění. Sdružení smluvních lékařů ČR je ve složitější situaci než v první ČSR . Systém veřejného zdravotního pojištění se stále formuje a smluvní vztahy jsou komplikovány vyjednáváním o tarifech ( sazebnících, paušálech, rozpočtech) na hraně finančních možností pojišťoven a nákladových zátěží zejména individuálních poskytovatelů. Jednou z cest, která by mohla současný neutěšený stav vést k postupné stabilizaci, by bylo přizpůsobit se již vyvinutému modelu německého sociálního pojištění, které má svoje dětské nemoci za sebou a které prodělávalo celou řadu komplikací se kterými se dnes potýkáme, již v minulých 20-ti letech. Je to samozřejmě věc širokého souhlasu jít určitým dohodnutým směrem. Lze předpokládat, že za posledních 10 let se ze smluvních lékařů stali již takoví profesionálové, že svou cestu do vyrovnanějších smluvních vztahů si postupně postaví.
MUDr. Milan Šilhan. |