Reforma českého zdravotnictví - její cíle

Cílový stav reformy zdravotnictví -

- vize Sdružení ambulantních specialistů ČR

Radou SAS schváleno dne 28.5.2007.

V návaznosti na své stanovisko k síti zdravotnických zařízení a k systému hodnocení kvality ambulantních zdravotnických zařízení (ASAC) Rada Sdružení ambulantních specialistů (dále také jen SAS) bude v rámci prosazování reformy českého zdravotnictví požadovat systém respektující zásady shrnuté do následujících tezí:

1.      Základním kamenem zdravotního systému a zárukou kvality a etiky poskytování specializované ambulantní zdravotní péče je svobodný, nezávislý a plně zodpovědný lékař, který má svobodnou možnost rozhodnout se pro výkon své činnosti formou podnikatelskou nebo zaměstnaneckou.

2.      Stejně důležitým faktorem s vlivem na kvalitu a ekonomičnost poskytované péče je zodpovědný, informovaný pacient, motivovaný k prevenci a zdravému životnímu stylu, k čerpání jen té péče, kterou skutečně potřebuje.

3.      Systém musí být nastaven tak, aby byl pacient motivován drahou - nejčastěji lůžkovou - péči čerpat až ve chvíli, kdy není možné mu pomoci levnějšími cestami, např. formou ambulantní, domácí nebo stacionární péče. K dispozici tedy musí být dostatečná síť praktických lékařů, na ní přirozeně navazující dobře dostupná, kvalitně vybavená ambulantní specializovaná péče a komplement, až na ně navazující péče lůžková, která musí mít na celém území ČR vzájemně srovnatelnou kvalitu, technické i personální vybavení. K dosažení tohoto cíle bude nejspíše třeba redukovat výdaje (fixní náklady) na nemovitosti některých současných nemocnic (účinné to může být ale jen při redukci počtu nemocnic, nikoli jen jejich „zmenšováním“) s přesunem lékařů a zdravotnického personálu do ambulancí.

4.      Zdravotnický systém nesmí být součástí ani náhradou systému sociálního a nesmí sloužit k udržování umělé zaměstnanosti.

5.      Zisk z poskytování zdravotní péče je samozřejmou součástí odměny za poskytované služby, nesmí však být dělen jen mezi úzkou skupinu managerů a vlastníků velkých zdravotnických komplexů. Vedlo by to k potlačení konkurenčních vztahů mezi jednotlivými lékaři zastřešenými společným zaměstnavatelem, který by – jako velká společnost ovládající „trh zdravotnických služeb“ na úrovni určitého regionu - již konkurenci neměl. Tento stav by s jistotou vedl k omezení kvality a dostupnosti zdravotní péče a v konečném důsledku k jejímu zdražení. Z analogických důvodů nesmí být majetkově propojeny zdravotní pojišťovny se zdravotnickými zařízeními.

6.      Hybnou silou k udržování a zvyšování kvality péče je konkurence mezi jednotlivými lékaři, nenarušovaná administrativními či jinými direktivními zásahy, dumpingovým chováním poskytovatelů, protekcionalismem např. ze strany krajů nebo zdravotních pojišťoven. Poskytovatelé si mohou konkurovat kvalitou jimi poskytované péče (kriteria pro hodnocení stejných typů jednotlivých pracovišť musí být vždy stejná nezávisle na tom, v jak velkém celku se nacházejí, resp. jsou-li součástí většího zdravotnického zařízení, či nikoli), konkurence cenou je možná jen v případě velkých lůžkových zdravotnických zařízení.

7.      Zárukou optimálního financování je konkurence plátců zdravotní péče, tedy zdravotních pojišťoven, která je založena především na konkurenci pojistných plánů. V rozsahu jednoho pojistného plánu (jediným je v současné době u nás systém veřejného zdravotního pojištění), který musí mít přesně definovaný rozsah plánem hrazené péče, jsou všichni poskytovatelé určitého typu zdravotní péče financování totožným způsobem. Je vyloučena nabídka dumpingových cen a jiný úhradový protekcionalismus.

8.      Systém veřejného zdravotního pojištění musí zohledňovat zájmy a potřeby různých sociálních, zaměstnaneckých či jiných skupin obyvatelstva, musí obsahovat motivační prvky vedoucí ke zlepšování životního stylu občanů.

9.      Organizace zdravotnictví je záležitostí jdoucí napříč politickým spektrem, zdravotnictví musí plnit nejen veřejné, nýbrž i soukromé zájmy fyzických a právnických osob.

10. Zásahy státu mají být omezeny jen na nastavení systému (včetně stanovení výše plateb za státní pojištěnce i odvodů od ostatních složek obyvatelstva, které by se v žádném případě neměly snižovat), dozor nad funkcí zdravotních pojišťoven a nad tím, aby nedocházelo ke zhoršení dostupnosti péče (např. v řídce osídlených oblastech, či při krizových situacích – např. živelných katastrofách).

11. Rozhodování o síti ambulantních zdravotnických zařízení a úhradě jejich práce má být (s výjimkou stavu, kdy by hrozilo, že může dojít k ohrožení dostupnosti některé péče) ponecháno na jednání mezi zdravotními pojišťovnami a zástupčími sdruženími zdravotnických zařízení. Úhrada za práci však nesmí být nižší, než jsou náklady na tuto péči.

SAS je organizací, která vycházejíc z výše uvedených tezí, podporuje existenci a další rozšiřování soukromých ambulancí specialistů a vystupuje proti aktivitám existenci soukromé sféry ohrožujících. SAS podporuje veškeré aktivity a sdružení, která prosazují zásady výše uvedené.

Rada SAS ČR